JOZEF PETZVAL

☼    6.1.1807   SPIŠSKÁ BELÁ                       ۞   17.12.1891    WIEN

Profesoři matematiky byli odjakživa pokládáni za podivíny. Není tomu divu v případě, známe-li Klausovy klaustrofobie na ludolfovu číslici pí – jejich vědecký svět a představy nekonečna se ostře liší od představ běžných smrtelníků. Kdyby byla napsána kniha o podivínství, sehrál by v ní některou z předních rolí svérázný a ve své době původem záhadný Jozef Petzval, který byl roku 1837 povolán na vídeňskou univerzitu. Tento muž, který do rubriky „datum a místo narození“ ve zvědavých výročních dotaznících rakouské akademie věd pokaždé poznamenal jen symbolickou tečku mezi oči, žil málem jako mnich uprostřed kypícího velkoměsta a zřídil si kvartýr z opuštěné klášterní budovy na strmém svahu známého vrchu Kahlenbergu. Své žáky udivoval nejen skvělými znalostmi, výborně připravenými pokusy a demonstracemi, ale i tím, že na přednášky a semináře dojížděl na koni, prý mu říkával Šemíku! Proslýchalo se i to, že podivínský samotářský profesor ve svém „klášteře“ si štípe dřevo na otop a koná i jiné těžce zábavné namáhavé práce. Nějak se o něm rozneslo, že z upravených místností si zřídil „továrnu“ na čočky, hraje na prazvláštní pradávný klavír, který si sám zbudoval. Koho však mohlo zajímat, že profesor Petzval pečlivě studuje zprávy o obdivuhodném vynálezu fotografie, dozrávající právě ve Francii zásluhou pánů Daguerra a Niepceho. Petzval se stal prvním učencem, který vytrvale sledoval klikatou dráhu světelných paprsků mezi čočkami, dokázal ji matematicky popsat, aby nakonec sestrojil s pomocí optika Voigtländera vysoce světelný objektiv a k němu přiměřenou fotokomoru s pevnými stěnami. Fotografování možné tehdy jen na slunečním světle bylo utrpením pro ty, kteří si přáli mít zachován na daguerografii svůj portrét. Nesměli se pohnout po dlouhých 30 minut. S Petrzvaldovým fotoaparátem se dal pořídit dostatečně ostrý snímek už za několik minut! Neopatrný profesor poslal svoje první výrobky do světa, aniž by si zajistil výhradní právo nebo patent. Učinil i řadu dalších vynálezů z oboru oční optiky. Podivínem zůstal až do smrti. Žil osamoceně a izolovaně, a když natáhl brka ve svých 86 letech, doprovázel jeho rakev jen hlouček kolegů a vděčných žáků z univerzity. Dávno po jeho skonání, když už se fotografovalo příručními „kodaky“, se svět dozvěděl díky jedné jediné monografii, že vídeňský profesor byl vlastně Slovák, který se narodil v romantické Spišské Belé…

JAK NEPROLÍTNOUT Z MATEMATIKY, NUŽE, JAK?

V létě roku 1820 se od Kežmaroku k Levoči kodrcaly dva vozy, které pod plachtami převážely nábytek i šest dětí Jána Fridricha Petzvala, který právě dostal místo rektora levočského farního kostela, a k tomu nevelký záhumenek s pastvinami. Pokud nebyla škola, pásával už třináctiletý Jožin kozy na stráni Mariánské hory, odkud býval nejkrásnější výhled na starobylé a památkami bohaté město, jemuž vévodila štíhlá věž svatého Jakuba. Hoch se právě trápil, poněvadž pár dní předtím projevil při závěrečných zkouškách tak mírné znalosti z matematiky, že rektor gymnázia přišel Petzvalovům domů oznámit, že další studia by neměla žádný význam. „Je mi líto, ale váš syn je totální „asinus“ v matematice! Najděte mu raději nějaké řemeslo!“

Rodinná „rada“ se rozhodla, že se Jozef vyučí ševcovskému řemeslu. To přece má aspoň nějakou budoucnost. Sotva se to však rozkřiklo po dědině, začali se Jozefovi posmívat spolužáci: „Kde máš svoje kopyto, ty šuster?“ „Nechci být ševcem,“ bránil se student i doma domácímu nátlaku. „Nemohu za to, že páter Prutzer, který do nás prudil matematiku v Podolonci i zdejší páter Richter nám nevysvětlili pořádně základy a jenom nám diktovali další a další úlohy.“ Otec Petzval mu uvěřil. „Víš co, půjčím ti tuto knihu,“ a z knihovny vyndal Hauserovu učebnici: Analýza prvků matematiky. „Vezmi si ji zítra na pastvu, čti ji pomalu stránku za stránkou a uvidíš. Budeš-li příkladům rozumět, můžeš se v září pokusit o opravnou zkoušku!“ A od té doby celé týdny bylo vidět chlapce, jak čte a studuje a počítá. Hauserova učebnice byla názorná a student prokázal horalskou vytrvalost…

A tak v září za účasti dvou svědků zasedl Jožko znovu do lavice gymnázia a profesor matematiky mu diktoval stále svízelnější a otravnější příklady. A Petzval vyřešil i ty, které byly na úrovni páté třídy – a do ní byl také okamžitě přijat. V šestém ročníku již Jozef řešil k údivu matematika i látku z vysoké školy. Tu ovšem mohl studovat v Budapešti. Avšak rodičům na studia ve vzdálené metropoli nezbývalo. Pomohl nakonec levočský rektor. Petzvalovi nalezl místo vychovatele synů grófa Almássyho v Heveši a když si odtud za rok odnášel výdělek – mohl si pořídit první „městský“ oblek. Otec Petzval ho pak odvezl do metropole na Dunaji, kde se o jeho pobyt postarala vzdálená příbuzná.

DŮTKA A POKUTA ZA ZÁCHRANU BUDAPEŠTI?

Hned první Jozefův dopis rodiče nesmírně potěšil. Svěřil se jim, jaké štěstí ho v Pešti potkalo: „Zapsal jsem se na přednášky profesora Wolfsteina, kterého se stejně jako matematiky většina studentů obává. Je to ale široko daleko nejspolehlivější matematik. Po třech teoretických přednáškách nám profesor dal vyřešit několik nejzapeklitějších úloh. Na příští přednášce mě vyvolal k tabuli a požádal, abych postup řešení předvedl – byl jsem totiž jediný, kdo úlohu vypočítal. Našli jsme však i jiný postup. Profesor mi pomáhal a u tabule jsme strávili celé dvě hodiny. Potom mě pan profesor pozval do kabinetu a ptal se, jak dlouho a u koho jsem vysokou matematiku studoval. Když jsem se mu přiznal, že jsem v Levoči propadl ve čtvrté třídě právě z matematiky, nemohl již dál zadržet svůj smích. Půjčil mi řadu knih o matematice a fyzice, a včera mě požádal, abych u něho za odměnu pracoval jako vědecký pomocník. Navíc mi slíbil doporučení za domácího učitele v několika předních rodinách. A tak si nedělejte o mne starosti. Peníze už nebudu potřebovat. Stýská se mi už jen po vás a po našem tatranském vzduchu na venkově…“

Po dvou letech dokončil Petzval teoretická studia na Vysoké inženýrské škole a k udělení diplomu měl nastoupit dvouletou praxi. Ale profesor Wolfstein to zařídil jinak. „Domini spectabilis,“ oslovil profesorskou radu, „zde máte k dispozici písemné práce kandidáta Petzvala. Dosvědčují, že jde o jedince mimořádných kvalit. Kandidáta, jaký se narodí jednou za sto let. Navrhuji právě jemu praxi odpustit. Informoval jsem už městskou radu a v případě vašeho souhlasu bude jmenován městským inženýrem…“

A pak už na podzim procházel nejmladší městský inženýr hrdě městem v novém obleku, užíval svobody a dal se zapsat na filozofickou fakultu. Ve své funkci poznal, že největší trápení má Budapešť s povodněmi. Spousta ulic na Pešťské straně byla totiž pod úrovní povodňové hladiny Dunaje a jarní záplavy tato místa vážně ohrožovaly. Po půl roce odevzdal novopečený inženýr městské radě latinský elaborát s vynikajícím návrhem, jak město od pohrom uchránit:

„Abychom Pešť ochránili od opakujících se záplav,“ píše v úvodu, „doporučuji na severním obvodu města vybudovat kanál, který přebytečnou vodu převede po jižní straně do jižního ramene Dunaje pod městem. V těchto místech by se pak mohly stavět továrny, nárokující vodu i zavlažované zahrady…“

„Urbanistický plán“ se sice členům rady zamlouval, ale jeden z těch, kteří neměli Slováky v lásce, ovlivnil ostatní tím, že si přece městská rada nedá poroučet od mladíčka, kterému ještě neoschl inkoust na diplomu. Rada přijala nakonec nesmyslný plán budování obranných hrází. Petzval to nevzdal. Vzorně přepsaný projekt zaslal arciknížeti Josefovi, uherskému palatínovi. Mezitím však došlo k pohromě. Začátkem března 1830 zazněly zvony na poplach. Příval vody od Bratislavy ohrožoval celou městskou čtvrť. A tu na vlastní riziko ve zmatku nechal Petzval prolomit hráz na severu města a záplava vody se přelila do jižního ramene, jak předpokládal jeho návrh. Neštěstí bylo zažehnáno. Petzval se stal hrdinou města, i kolovrátkáři o něm složili popěvek. Bude povýšen na hlavního inženýra? starali se závistiví Petzvalovi kolegové. Místo toho však byl povolán hlavním inženýrem Degenem k odpovědnosti. Dostal přísnou důtku, že se neporadil se svým představeným a tak způsobil škodu proražením hradeb… Ironií osudu však týž Degen Petzvala o půl roku později uctivě zve na kobereček do kanceláře. Jeho Excelence, palatín uherský, se zajímá o jeho projekt… Arcikníže sice Petzvala poplácal přátelsky po rameni a nazval ho chloubou Uherska, ale plány uzavřel do trezoru. Jiné to prý bylo, kdyby se Petzval prohlásil za Maďara.

To už však nadějný Petzval vyučoval matematiku na budapešťské technice, začal publikovat v zahraničí a když roku 1835 vídeňská univerzita vypsala konkurs na místo profesora matematiky, neváhal se přihlásit. Chtěl dýchat svobodnější vzduch! A tak roku 1837 na podzim vystoupil z dostavníku před Štěpánským dómem ve Vídni budoucí univerzitní profesor Jozef Petzval.

„NEHÝBEJTE SE, VAŠE CÍSAŘSKÉ VELIČENSTVO!“

„Matematika, chlapci moji,“ začínal Petzval svoje oblíbené přednášky z matematiky, „je snad nejkrásnější věda na světě. V jejích vzorcích se skrývají všechny zákony vesmíru. Jedině matematika má právo rozebírat zákony přírody a člověk jich musí umět potom využít v praxi.“

Ve Vídni byl Petzval nadmíru spokojen, žádná buzerace ze stran pofiderních nepraktických Němců. Vážili si ho nejen studenti, ale i rektor a kolegové mu vycházeli vstříc. Studenti rádi přijímali jeho pozvání do bývalého Kahlenbergského kláštera, kde se profesor usídlil a odkud bylo vidět rozrůstající se Vídeň jako na dlani. Sem také na celé měsíce Petzval zval celou svou rodinu, kterou nepřestával podporovat po celý život. Klusal na arabském plnokrevníku, mladým radil, že nejlepším sportem je štípání dříví, což osobně po jánošíkovsku šik předváděl, a aby podivínským činům nebyl konec, překvapil vídeňskou honoraci jako mistr šermu a šermířského šarmu. To bylo tak: ve Vídni byly uspořádány zemské přebory v šermu šavlí a rapírem. Když proti cvičeným důstojníkům se postavil profesor, zdálo se, že nemá šanci. Petzval,  aniž víme, kdy a kde se tomu tak brilantně naučil („to je tím, že mám fazónu a silnou vůli od štípání dříví,“ vysvětloval později), porážel a zesměšnil jednoho šermíře za druhým. V přeborech zvítězil a po léta platil za „nejobávanějšího šermíře“ dunajské metropole.

Roku 1893 se z Paříže vrátil věhlasný profesor Ettighausen, se kterým si Petzval léta dopisoval, a informoval ho o fotografování, která zaujalo veřejnost i vědce. Francouzská vláda odměnila vynálezce Daguerra a Niepceho a vynález věnovala zdarma světu. Ettinghausen přivezl i daguerrografii, zachycující venkovské selské stavení. „Kdyby tak bylo možno portrétovat i osoby!“ posteskl si jeden z přihlížejících. „To by ale někdo musel umět vypočítat objektiv a dráhu světla. Musel by to být ale prvotřídní matematik. Co říkáte Petzvale, nebylo by to sousto zrovna pro vás? O vašem věhlasu ví i celá Francie! Co kdyby jednou i Rakousko dalo světu nějaký převratný vynález?“ provokoval zdravě ctižádostivý Ettinghausen.

Petzval se uzavřel do svého obydlí. Na koni se vracel tentokrát střelhbitě z přednášek a vrhl se do studia zadané a žádané optiky. Poznal, že optické přístroje využívají vlastně jen úzký svazek paprsků podél optické osy. Dráhu paprsků začal pořádat do matematických vzorců. Na trámku rozložil členy optické soustavy, přeskupoval je a vytrvale proměňoval. Zjistil, že musí počítat i s vlastnostmi skla – každé mělo jiný index lomu. Po třech měsících měl na papíře několik vzorců, které dovolovaly výpočet složení a velikostí čoček nejen pro fotoaparát, ale i pro dalekohled nebo mikroskop. Teprve potom přijal Petzval kamaráda Ettinghausena, aby se spolu potěšili z objevu, o kterém zkušený profesor prohlásil s nadsázkou, že jde o nejzávažnější problém století. Na druhý den poslal Ettinghausen za Petzvalem optika Voigtländera, známého jako nejlepšího brusiče čoček. Petzval dosadil do vzorců druh skla, který tento optik používal, předal mu náčrt i výpočty krajinářského a portrétního objektivu a požádal ho o výrobu několika kusů. Důvěřivý a v tomto oboru nepraktický Petzval si nijak nezajistil ochranu úspěchů mnohaměsíční námahy, podle které se až do dvacátých let 20. století vyráběly po celém světě objektivy. Voigtländer vykonal zakázku s nevšední pečlivostí – hned však zvětšil fikaně nenápadně dílnu, přijal několik brusičů a začal bez skrupulí vyrábět oba objektivy pro cizí zájemce, aniž o tom informoval duchovního tvůrce Petzvala. Petzval nasadil objektiv do komory a na fakultě pořídil ostré fotografie celé společnosti svých kolegů. Věhlas „kouzelníka z Kahlenbergu“ pronikl až do císařského dvora. Jednoho dne zastavil před budovou univerzity císařský kočár s lokaji, kteří vyhledali doktora Petzvala a bez zbytečného dlouhého vysvětlování ho naložili a odvezli do císařského paláce. Císař Ferdinand se nechal od Petzvala vyblejsknout i s celou rodinou. Místo honoráře mu vojenský rada na místě přidělil deset důstojníků od artilerie s prosbou, aby jim jako vynikající matematik pomohl s řešením balistických drah dělostřeleckých nábojů. To zdrželo Petzvala asi na půl roku. Nádavkem se rozhodl pro vojenské kruhy vypočítat a vyrobit praktický dalekohled – triedr. V zimě poprvé onemocněl a tak až s jarním sluncem opět přijel do svého kabinetu na přednášky. Čekala ho tu i řada časopisů. Avšak jedno z čísel Vídeňských technických novin ho omráčilo: na poslední straně našel tučně zvýrazněný inzerát, kterým Voigtländer nabízel ctěným zákazníkům svůj nejmodernější objektiv, vyrobený údajně na základě výpočtů geniálního učence doktora Petzvala. Rozlícen sebral plášť a klobouk a hnal se za povedeným vykukem, o výrobci se zde nedá z morálních důvodů moc hovořit. Na starém místě ho však nenašel, zato v malé továrničce na okraji Vídně dvacet optiků pod Voigtländerovým dozorem brousilo čočky a montovalo objektivy pro evropské i americké zájemce. Po prudké hádce Voigtländer chladnokrevně prohlásil, že objektiv je společnou prací. „Vám zůstane uznání a sláva vědeckého světa, mně, skromnému řemeslníkovi, na oplátku práce a obchody. Není to tak spravedlivé?“ Pře se dostala i do časopisů, ale vládní kruhy daly Petzvalovi nepokrytě najevo, že spor poškozuje dobré renomé Rakouska. Bylo zřejmé, že jsou spíše na straně vychcaného Němce než člověka, který píše i do rubriky národnosti pověstnou „tečku“!

NOVÉ PLÁNY – ZKLAMÁNÍ ZAS NANOVO

Nebylo snadné vyrovnat se s křivdou, kterou Petzval nikdy nepřekousl. Stával se proto rok od roku rozhněvanější, nevrlejší a stále víc se uzavíral před světem do obydlíčka nad Vídní. Voigtländer se stal zbohatlíkem, milionářem. Už první portrétní objektiv se skříňkou z lepenky, který uchovává Živnostenské muzeum ve Vídni jako vzácnou relikvii, měl 16x lepší světelnost než objektivy Daguerrovy. Fotografování se zkrátilo na sekundy. Tyto zásluhy Petzvalovi nikdo neupřel. Jeho teorií však využily Schottovy sklárny v Jeně roku 1889 k produkci anastigmatů, na kterých se podepsal Zeiss. Zahraniční periodika hlásala s uznáním o „vynikajícím rakouském vynálezci objektivu“. Ten začal zlepšovat dalekohled i mikroskopy. Stal se i vynálezcem divadelního kukátka. Posledním jeho „velkým“ vynálezem byl elektrický světlomet pro vojenské účely. Petzval pomýšlel na světlomet, zásobovaný proudem z malé „elektrárny“ poháněné lehkým motůrkem. Takový zdroj však v Rakousku dosud neexistoval. Světlomet byl shledán znamenitým, ale do výzbroje armády se stejně nedostal…

V praxi tedy neměl podivínský Petzval valné úspěchy. Avšak jeho publikace byly čím dál převratnější. Roku 1881 byl Petzval jmenován i čestným členem Jednoty českých matematiků. Na tuto poctu odpověděl profesor doktor Petzval vlastnoručně česky psaným dopisem. Přední místo v jeho knihách zaujala učebnice „Integrace lineárních diferenciálních rovnic s konstantními nebo proměnlivými koeficienty“. Mnoho vzácných spisů se nedostalo nikdy na veřejnost zásluhou Petzvalových nepřátel. Když se v dubnu 1855 po skončení celostátního sympózia fyziků a matematiků vrátil vyčerpán do své samoty, čekala ho zdrcující novina. Do pracovny vnikly lapkové a poněvadž nenalezli peníze ani cenné papíry, roztrhali a spálili většinu rukopisů a zdemolovali optickou laboratoř. Zmizely náčrty dosud neuveřejněných vynálezů. „To určitě byli Voigtländerovi špiclové!“ usoudil roztrpčeně Petzval a v bezmocné zlosti sám zahodil zbytky chystaného díla o optice. Teprve deset let po smrti byla nalezena na půdě domu ještě část rukopisů – například „Teorie tónových osnov“, „Teorie opěrných čar“ a „Sedmimístné logaritmy“.

Zachoval se jen úvodní list k „Velké optice“, který vyjadřuje jeho životní beznaděj:

„Vždy jsem při své práci usiloval, abych s každým vycházel po dobrém, trpělivě a ve svornosti. Ale nepříjemné zkušenosti posledních roků 19. století po Kristu mne učí postupovat jinak. I když moje osobní nepříjemnosti byly menší než třeba Kopernikovy nebo Galileovy, přece jen vzhledem k našemu osvícenému a modernímu století se mi toho nahrnulo na hlavu víc, než dokážu sám unést. Ba nevyhnul jsem se ani zneuctění své osoby a práce. Rád bych proto ještě napsal knihu o stínech vědeckého bádání, co to je – být lidem trnkou nebo trnem v oku.“

Tento úmysl se mu už ke škodě humorného i vědecky naučného světa kombinací zákonů a formulek žel zhatil a rozpadl, jak domeček z karet bez klamů a sebeklamů.

JOHN WINSTON ONO LENNON

☼      9.10.1940    LIVERPOOL            ۞     8.12.1980   NEW YORK CITY

Jediné, co vám chceme vzkázat, je: dejte šanci míru, bylinkám, lektvarům a všechno, co jako jednotlivec ve schématu dní a nocí potřebuješ, je nezávislá a nezáludná láska… která pospojuje příslušné ingredience k sobě.

Bylo zrovna pondělí a John Lennon se svou japonskou manželkou Yoko Ono snažili dát dokupy nový singl v newyorském nahrávacím studiu Record Plant. Na titulní straně mini uměleckého díla se měla objevit Lennonova melodie Walking on the Thin Ice (Soustředění krasobruslařů na tenkém ledě) a John dlouho nebyl spokojen s výsledným zvukem, a tak spolu s nahrávacími techniky snímek znovu a znovu načechrávali stereo skopičinami. Bylo skoro půl jedenácté v noci, když si manželé zavolali taxi a vydali se domů na 72. ulici, kde si to užívali v luxusním nájemním domě zvaném Dakota. Před jedenáctou zastavil vůz u krajnice, Yoko si vystoupila a vydala se ke vchodu, John ji následoval jen několik kroků za ní. Když se blížil k průchodu do Dakoty, někdo na něj vybafl: „Pane Lennone, jenom momentík, prosím.“ Lennon se ohlédl přes rameno – a co neviděl: jednu podezřelou příšerku, která oběma rukama svírá automatickou osmatřicítku. (Později byl tento „cimbál“ identifikován jako pětadvacetiletý nezaměstnaný, amatérský kytarista a zakomplexovaný ničema jménem Mark David Chapman.) Než se překvapený Lennon vůbec stihl vzpamatovat ze šoku, vypálil ten pitomec několik ran a čtyřmi ostrými tak znehodnotil pozemskou pouť citlivého umělce Lennona.

Krvácející John Lennon se z posledních sil dopotácel do vrátnice domu, kde omdlel. Yoko objímala hlavu svého manžela, jeden vrátný volal pro záchranku a druhý se v naprostém šoku tázal Chapmana, který se na celou situaci nezúčastněně díval: „Víte, co jste vlastně provedl?“

„Právě jsem odkrouhnul Johna Lennona,“ odvětil tichým, ale klidným hlasem parchant.

Britská populární hudba na počátku šedesátých let byla z mnoha důvodů (jedním z těch nejpodstatnějších byla nepochybně absence jazykové bariéry) poplatná hudebnímu dění na druhé straně Atlantiku. S nástupem skupiny Beatles ve dvaašedesátém roce se však doslova strhla lavina s rockovými nářezy do všech koutů světa a podstatná část let šedesátých byla ve sféře pop music formována ostrovním hudebním modelem, nebo modlou? Samozřejmě, v čele toho dění zázraků stanuli Beatles, kterým se dokonale vydařilo proměnit do té doby panující hudební ideál. Beatles vrátili světu pop music především jasné, nápadité podsadité melodie, s chytrými aranžemi (zpočátku srozumitelnými, postupem doby stále komplikovanějšími, ale v žádném případě ne samoúčelnými), dokonalé harmonie, obdivuhodnou vokální sazbu. Podobně, jako se s lety proměňovala hudba Beatles, proměňovaly se i textové vzkazy do publika – od nezávazných, klukovsky zamilovaných prohřešků sentimentu z prvního období činnosti této party (na deskách debutovala 5. října 1962 tituly Love Me Do a P.S.: I Love You) dospěl soubor těchto 4 Bratrů popu (parafráze na české výčepní paranormální 3 Sestry) s dalšími lety na kontě k zadumáním nad tímto nespravedlivým světem všudypřítomných přetvářek a násilností, nad jeho nadějemi i obavami, k výraznému humánnímu a myšlenkově obsažnému poselství. Berte si z něčeho podstatný příklad. Fenomén Beatles zdaleka nebyl jen lážo plážo odrazem hudební tvorby, ale šlo rovněž o fenomén sociologický – Beatles se stali hrdiny generace, pro kterou skládali a vyhrávali a která se s nimi ztotožňovala. Také proto, že každý ze členů liverpoolské čtverylky byl výraznou a vyhraněnou osobností; i když po svém a trošku jinak. Není vůbec bez zajímavosti, že plus minus sinus kosinus půl století staré nahrávky kvarteta se nestaly odpadkem do koše jako obnošené seprané prádlo ve vzpomínkách generačních souputníků skupiny, ale že stejně sugestivně promlouvají k současné, výrazně jiné, odlehčenější, posluchačské generaci.

Dohady o tom, zda se ještě Beatles někdy zjeví na pódiu nebo v nahrávacím studiu (skupina to definitivně zapíchla v roce 1970), bohužel přervaly střely z Chapmanova revolveru, které tragicky ukončily životní a uměleckou dráhu Johna Lennona, který s Paulem McCartneyem vytvořil nejúspěšnější autorskou dvojku v dějinách pop music. A to právě v době, kdy měl po delší odmlce hlavu plnou tvůrčího elánu, na trhu nové elpíčko (Double Fantasy) a v nahrávacím studiu roztočené další slibné snímky… Kapitola jménem Beatles, alespoň tak, jak jsme ji znali ze šedesátých let, se nenávratně uzavřela do smutečního sepětí…

John Lennon přišel na svět v chladném říjnovém soumraku čtyřicátého roku, kdy bitva o Anglii vstupovala do svého třetího měsíce. Noc se právě zvolna měnila na den a Liverpool měl za sebou jeden z nejsvízelnějších náletů německých bombardérů. Nenarodil se do rodiny, kterou by mu někdo mohl závidět. Otec Alfred pracoval jako lodní pingl a do života se vydal ze sirotčince, kde byl vychováván k pořádku od devíti let. Když se John narodil, byl právě kdesi na moři a také matka Julie nebyla právě nejideálnější domácí hospodyňkou, co si budeme namlouvat. Tátu John spatřil poprvé po válce v pěti letech, ale to už jeho rodiče spolu nežili a Johna vychovávala jedna z matčiných čtyř sester, teta Mimi. Do konce života jí Lennon nepřestal být dost vděčný za to, že mu pomáhala objevovat svět, že jí nikdy nebyl v ničem na obtíž, a že mu – pokud je to vůbec možné – nahradila rodiče.

Číst a psát se John naučil někdy v pěti letech do it yourself, v sedmi už sepisoval básničky a kratičké povídky, které doprovázel vlastními ilustracemi. Pro pobavení publika (příbuzenstva a kluků ze sousedství) vydával vlastní „ilustrovaný časopis“ – a když zrovna nelítal s kluky po tajemných zákoutích dělnické periferie, seděl někde v koutku a četl. Nejprve jen tak pro zabití času, ale brzy objevil svého autora: anglického matematika a spisovatele Lewise Carrolla, jehož fantaskní obrazotvornost vtělená do pohádkových knížek Alenka v říši divů a Alenka za zrcadlem mu dost zpestřila jeho úděl ve městě. Pod vlivem Carrollowa slovníku a jeho zjitřené fantazie začal vymýšlet nová slova, nezvyklé slovní obraty a situace, kterými rozveseloval spolužáky i starší vrstevníky.

Že by se měl stát hudebníkem, po tom netoužil ani v nejmenším, i když teta Mimi občas nadhodila možnost cviku na klavíru nebo hodin houslí.

„Nechtěl o tom vlastně ani slyšet. Nebyl ochoten se smířit s čímkoli, co předpokládalo pevný dril vyučovacích režímků. Vždycky chtěl všechno zvládat hned. Nechtěl marnit čas žádným učením. Jediné povzbuzení, kterého se v tomto směru Johnovi dostávalo nezřídka, pocházelo od průvodčího autobusu. Posílali jsme tehdy chlapce každý rok na prázdniny k jeho bratrancům do Edinburghu. Bydlel tam u mé sestry. Jednou dostal od strejdy na cestu starou vyboulenou foukací harmoniku, na kterou to zkoušel během jízdy. Ostatní cestující v autobuse tím asi hromadně přiváděl do splínu. Jenom průvodčí byl nadšen. Když přijeli do Edinburghu, řekl mu: „Stav se zítra ráno na autobusovou stanici a já ti dám pořádnou harmoniku.“ John z toho nemohl dospat. Čekal na zastávce už od rozednění a opravdu dostal pěkný nástroj. To mu bylo asi deset roků. Ten průvodčí určitě netušil, co tím uvedl do pohybu.“ (citováno podle publikace Antonína Matznera Beatles, Mladá fronta útokem, 1987).

Ve dvaapadesátém roce ukončil John základní školní docházku a začal navštěvovat střední školu Quarry Bank; a tady také založil svou první kapelu, jejíž název – Quarrymen – inspirovalo jméno gymnazijního ústavu. John Lennon byl momentálně v zajetí písniček skifflového ražení, s nimiž právě slavil úspěchy populární Lonnie Donegan a ze zámoří dotírala na duši vnímavého rozjívence právě se rodící rokenrolová nálož, jakou by nevymyslel proti konkurenci v mančaftu ani Milan Baroš. Hrál už docela obstojně na foukací harmoniku, zkoušel vybrnkávat melodie na stařičkém bandžu a sen o dráze muzikanta nabíral konkrétnější siluety. Na sklonku prvního roku gymnázia uhynul Lennonův strýc George a Mimi zůstala na třináctiletého puberťáka úplně sama. Pravda, někdy v té době se v rodině začala častěji objevovat také Johnova matka, ale zpřetrhané rodičovské pouto už se jí navázat nepovedlo… Když teta koupila Johnovi za 17 liber jeho první kajtru, bylo o Lennonově životě rozhodnuto.

V šestapadesátém roce se Lennon seznámil s Paulem McCartneyem, který se po vystoupení Quarrymen k muzikantům hlásil o slovo. Slovo tedy dalo slovo a už za několik dnů se zrodilo embryo budoucího autorského tandemu, který nemá v dějinách populární hudby obdoby až na pár světlých výjimek Hip Hopu (jasně, že mám na mysli Public Enemy, nebo MANTRONIX in the place to be).

V osmapadesátém roce srazil Lennonovu matku Julii na silnici zaslepený automobil – podlehla smrtelnému karambolu bolu a osmnáctiletý mladík si teprve nyní uvědomil, že je na světě úplně sám. Těžké depky a sklony k opilství nedokázala rozptýlit ani teta Mimi, byť se o to snažila sebevíc. Na podzim roku 1957 byl Lennon přijat na liverpoolskou výtvarnou školu, ale jeho kontakty s McCartneyem byly stále frekventovanější. Za dva roky školu opustil, ale ze studií mu zbyl kamarád výtvarník a baskytarista Stuart Sutcliffe, který patřil v roce 1959 k sestavě crew, v níž kromě Lennona hráli ještě Paul McCartney, George Harrison a bubeník Pete Best. Jméno Quarrymen se změnilo nejprve na Johnny & the Moondogs, posléze na Silver Beatles. Soubor vystupoval kde se dalo, první stálejší angažmá získal v liverpoolském clubu Casbah a v repertoáru měl kromě slavných rokenrolových pecek ze zpěvníku Elvise, Little Richarda či Chucka Berryho také už první autorské příspěvky by Lennon & McCartney. V létě šedesátého roku získala skupina možnost vystupovat v několika hamburských klubech (to kvůli přičinění Horsta Faschera, let the good times roll, tatínka legendárního mistra světa mixu na gramofonech DJ zlatých schopností Davida Faschera; pro Němce už pod zkráceným označením Beatles), kde také soubor opustil Stuart Sutcliffe, který chtěl v Hamburgu pokračovat ve studiích malířství.

Po návratu do Liverpoolu hráli Beatles v dnes už nefunkčním klubu Cavern, kde si začali v místním měřítku získávat renomé a popularitu. Na čas se pak znovu vrátili do přístavního Hamburgu, zde dostali poprvé šanci navštívit nahrávací studio – v sérii dnes už historických nahrávek doprovodili anglického barda Tonyho Sheridana a při této nahrávací frekvenci si poprvé zazpíval sólově také John Lennon.

V jedenašedesátém roce se Beatles seznámili v Cavern klubu s manažerem Brianem Epsteinem, který jim pomohl roztočit onen pohádkový kolotoč zvaný beatlemánie. Pod jeho křídly a ve spolupráci s producentem a aranžérem Georgem Martinem (na jeho doporučení Beatles vyměnili bubeníka a na uvolněné místo se těšil, že nastoupí Ringo Starr) natočila skupina první dvě skladby dvojice Lennon / McCartney – a hned druhá deska s tituly Please Please Me a Ask Me Why (1962) katapultovala skupinu do čela britských charts. Od tohoto okamžiku až do rozpadu Beatles je možné hovořit o zlaté éře, která přinášela souboru jeden úspěch za druhým. Všimněme si však psychologické studie Johna Lennona…

Jako by mu byl kabát kvarteta těsný od samého startu. V létě dvaašedesátého roku se oženil (v dubnu 1963 se jeho ženě Cynthii narodil klouček Julian, nadšeně kráčející v otcových hudebních šlépějích), ale tolik potřebné zklidnění jeho těkavé duši nezaručilo ani manželství, ani neoddiskutovatelné závratné úspěchy Beatles. S odstupem času se zdá, že dělal vlastně všechno možné, jen aby nebyl svázán s Beatles příliš natěsno. Ve čtyřiašedesátém roce vydal knihu sarkastických, ironických a černě humorných skoro povídek, skoro básniček a jitrocelových malůvek In His Own Write, o rok později se přihlásil s podobně laděným svazkem A Spaniard in the Works. V sedmašedesátém roce hrál ve filmu režiséra Richarda Lestera Jak jsem vyhrál válku a v témže roce se na jedné londýnské výstavě setkal s avantgardní japonskou výtvarnicí Yoko Ono, která se stala jeho femme fatale. V listopadu 1968 se podnikavě rozvedl s Cynthií, v březnu 1969 se prozíravě oženil s Yoko…

„Vím, že mnozí tenhle můj krok vůbec nerozdejchali a že měli pocit, jako bych se řítil do záhuby,“ glosoval o tom kdesi v polovině sedmdesátých let. „Ale já jsem se řítil do záhuby tím, jak jsem žil a co jsem dělal. Ano, Beatles byli pop chic, ale samotná popularita není všechno. To Yoko mi podala pomocnou ruku, abych se znovu našel, co jsem já zač a abych mohl začít vymýšlet to, po čem jsem opravdu toužil. Že Yoko způsobila rozpad Beatles? To je nesmysl, jen ho urychlila. Třeba bych se v tom ještě nějaký ten rok plácal, a stejně by to nikam nevedlo. Skončili jsme, jasná zpráva, neboť Beatles už v té době stagnovali – alespoň pro mne jasné znamení konce.“

V květnu devětašedesátiletého roku nahrál John Lennon a Yoko Ono v hotelové komůrce v Montrealu svůj první singl bez Beatles. Byla na něm Lennonova hymnická píseň Give Peace a Chance (Dejme šanci míru), do té doby nejpolitičtější skladba, kterou Lennon poeticky myslel. Byli to právě manželé Lennonovi na svérázné svatební cestě, která byla především mírovou kampaní, jež do značné míry rozvířila hladinu veřejného mínění. Lennon nedlouho před svou tragickou smrtí k tomuto nezvyklému protestu proti válce prohlásil: „Když jsme se brali, věděli jsme, že ať budeme dělat cokoli, stejně bude naše svatební cesta věcí veřejnou, a tak jsme to vyjádřili tímhle způsobem. Po celý týden jsme seděli v apartmá amsterdamského hotelu Hilton v posteli a rozmlouvali s reportéry. Bylo to fantastické. Dělali jsme na prvních stránkách předních světových novin reklamu míru. Jindy se na prvních stránkách dělá reklama válce, hanebné válce.“

To už měl však John plnou hlavu svého nového projektu, který představil pod hlavičkou Plastic Ono Band. Už v září devětašedesátiletého roku hrál s touto skupinou na velkém rockerském festivalu na stadiónu Varsity v Torontu (živý záznam vyšel na albu Live Peace in Toronto 1969) a Lennon prožíval období, „v němž jednotu vlastního přesvědčení a skutků manifestoval spolu s Yoko Ono nejen hudebními a ostatními uměleckými snahami, ale zejména pokračující mírovou kampaní.“

Svět byl dosud plný vietnamského válečného průseru, ve východní Nigérii probíhala občanská válka, ohniskem nepokojů na půdě Spojeného království se stávalo Severní Irsko a IRA… Na sklonku listopadu vrací John Lennon královně Řád britského impéria, kterým byl jako jeden z Beatles před čtyřmi roky slavnostně dekorován v Buckinghamském paláci, sympatizoval totiž s utiskovanými Iry na britském území. Viz povedený film Ve jménu otce… 1993.

„Před vánocemi byly ve dvanácti světových velkoměstech instalovány na domech několikametrové bílé poutače s nápisem a výkřikem do tmy: „Válka je za námi! Jestliže si to sami budete přát. Šťastné vánoce přejí John a Yoko.“ Během jejich další cesty se v Montrealu uskutečnilo i půlhodinové setkání s tehdejším kanadským ministerským předsedou Pierrem Trudeauem, během něhož ho John a Yoko seznámili s hlavními principy své kampaně za CELO-světový mír, v jehož rámci hodlali nadcházející rok 1970 vyhlásit „prvním rokem míru“.“

Lennon koncertuje, natáčí desky, ve dvaasedmdesátém roce začíná jeho soukromá „válka“ s americkými byrokratickými prďoly, když mu odmítají prodloužit pobytové vízum ve Spojených státech, kde se do té doby s rodinou usadil. Souhlas získává definitivně až v roce 1975… Prochází několika mučivými osobními peripetiemi, čtyřiasedmdesátý rok tráví v Kalifornii – bez Yoko, ve splínu a v umělecké pachuti beznaděje. Až na sklonku roku se znovu odváží vrátit se k blízkým do New Yorku, kde se zničehonic objevuje jako host ve finále koncertu Eltona Johna. Tady ho také jeho publikum vidělo naposledy na koncertním pódiu…

Po narození syna Seana (1975) a vydání alba Walls & Bridges (Zdi a mosty) se John Lennon nadlouho uzavřel do soukromí. Nevěřil americké předškolní výchově, a proto se obětoval, že bude svého potomka sám zasvěcovat do všeho, co považoval za žádoucí pro mrňavé dítě. Dobrovolně se rozhodl pro rodičovskou dovolenou. Prý se do své nové role vžil natolik, že dlouhých pět let si na kajtru ani nevzpomenul, jeho zápisník se neplnil útržky zárodků nových vtipných textů a líbivých melodií, roztodivnými karikaturami a malůvkami, kterými předtím pověstně zpestřil nejeden hotelový účet nebo servítek.

Na podzim roku 1980 se však objevilo na trhu Lennonovo album Double Fantasy (Dvojnásobná fantazie) a vše nasvědčovalo tomu, že se John Lennon znovu vrací na hudební scénu ze svého dobrovolného exilu. Polovinu desky napsala a nazpívala Yoko, druhou si John rezervoval pro sebe. Písničky jako by byly smířlivější, lyričtější, dýchá z nich závan nostalgie i milostné vyznání (Dear Yoko). Jedna z melodií jako by měla symbolický název: Just like starting over (Právě znovu začínám…) + a co se přihodilo vzápětí? Osud rozhodl dost jinak. Chystané album Milk & Honey (Mléko s medem) vyšlo už posmrtně v roce 1984 a Lennon neměl čas svůj „nový začátek“ doložit další uměleckou invencí.

John Winston Lennon (po sňatku s Yoko Ono používal často jméno John Ono Lennon) byl a je nepochybně jednou z nejzásadovějších osobností dějin populární naučné hudby. Osobností nejednoduchou, rozporuplnou, tápající ve tmách, věčně načuřenou a nespokojenou, hledající ono správné a nacházející ono nevyhovující. Jeho přínos světové hudební kultuře v širším kontextu je nepopiratelný, neboť nezasáhl jenom vývoj žánru, ale současně i oblast myšlení a chápání světových pravidel. Lennonova klíčová úloha v moderní hudební subkultuře je všeobecně proklamována a přijímána – a to jako tvůrce, interpreta i revoltujícího nespokojence. Na jeho výsadním postavení nemůže nic změnit ani „neautorizovaná biografie“ skandálního životopisce Alberta Goldmana The Lives of John Lennon (Životy J. L., Morrow, New York, 1988), který již předtím neslavně proslul biografiemi Lenny Bruce a Elvise Presleyho. Ve svém objemném dílku Goldman líčí Lennona jako sadistu, alkoholického vyznavače, bezcharakterního pobudu, heroinovou závisláckou loutku… Všichni recenzenti bez výjimky Goldmanův hnus nebo hnis s rozhořčením odmítli jako „senzacechtivý a pokleslý úpadek žurnalismu.“

Zpráva o Lennonově smrti zasáhla svět jako blesk. Je osudovým paradoxem, že člověk, který ve svých písních a prohlášeních zpíval a vyprávěl o dobrotě, porozumění, radovánkách v míru a štěstí, zemřel násilnou smrtí jako zvíře v městské aglomeraci–džungli bez pořádku jako nějaká trofej šílence. Celou noc z osmého na devátého prosince 1980 a celý následující den stály před jeho domem u newyorského Centrálního parku zástupy lidí, které neuvěřitelná zpráva zdrtila. V uslzeném sychravu plápolaly desetitisíce svíček a lidé si tiše pobrukovali Lennonovy písně čistého srdce. Také tu, ve které je zakódováno jedno z nezapomenutelných Lennonových poselství: „Všechno co potřebuješ rozdat i dostat nazpět / je láska / Láska je všechno / co potřebuješ pocítit.“

Jan Werich na Kampě tou dobou byl již 38. den rovněž „mimo provoz“ bez života, a přece nezapomenutelný český humanista v srdcích lidí. Tak takový byl pozdní vývoj roku 1980.

EMANCIPOVANÁ MELODICKÁ FILANTROPIE? ZKUSTE JEDNU OD E.M.F.

http://www.youtube.com/watch?v=KJzB7r89B_A

Animal Cannibals 1999:

CSAK KARÁCSONY (VÁNOCE V LIDSKÉM STŘIHU)

Je mezi námi nadržovanej dvanáctej měsíc: prosinec

nákupní horečka mě dostává a neklesá ani s ní

mačkanice na ulicích, na náměstích, v autobusech, v obchodech

překvapení ukryté do každého balíčku

všude samé trhy, všude samé slevy

skupují úplně všechno, protože je vše ke koupi

konvici, tašku, svetr, tričko, disky, slavné věci

kravaty a navrch další fusekle

pojďte se vypravit do nákupních center! Davy tudy proudí

sháňka, spěch a proklínání, že se zase tvoří dlouhá fronta

podívej, co musím koupit, seznam mám prodloužený

ale nejvíce důležitý je schrastit vánoční stromek

Ó, mám ho. Tady je

je výrazná křivule, ale dneska máme už poslední den

tak mi nevadí, musíme ho koupit

tenhle se už nevejde do tramvaje, hodíme ho na záda